Místní pověsti

Podivuhodný nález

Když před rokem 1880 rozkopávali Mertlovi nad Pikovem pahrobek na poli U kříže, kde u cesty dřevěný kříž stál, přišli na lidskou kostru a kostru koně. Tu si starousedlíci vzpomněli na vyprávění svých dědů, že se tu ve válkách napoleonských zabil i s koněm francouzský generál Pik. Nález koster potvrdil vyprávění starých pamětníků. O tomto nálezu se dozvěděli také na okrese v Táboře, kam obec Řevnov i se vsí Pykovem roku 1880 od sedleckého okresu převedena byla. V Táboře, aniž by hlouběji pátrali po pojmenování vesnice Pykov, přisoudili jí, že byla pojmenována po francouzském generálu Pikovi a od té doby se začal Pykov psát s měkkým i a píše se tak od té doby stále. Dřevěný kříž sice podlehl zkáze, ale pole nade vsí si uchovalo název U kříže.

Podivuhodný nález

Sedlák proklel obročího, spadl z koně a zabil se

Poblíž Pikova stával dvorec, který sice nepatřil k jistebnickéhu panství, ale páni přesto chtěli, aby sedlák podléhal robotní povinnosti. Protože to odmítal, vyslali za ním obročího, aby ho „umravnili“. Sedlák se ale nedal. Obročímu ukázal spis, že není poddaný, ale ten mu listy vytrhl z ruky, skočil na koně a ujížděl k Jistebnici. Muž za ním volal, že jeho majetek neopustí živý, a tak se také stalo. Obročí spadl z koně a na místě se zabil.

Sedlák proklel obročího, spadl z koně a zabil se

Honitbu lovců v lese na Dehetníku překazila krvelačná smečka psů

Lidé v okolí věřili, že za temných bouřlivých nocí je z lesa slyšet honbu Divokého lovce. Podle starých lidí, kteří už něco pamatovali, to byl houfec všelijakých přízraků, démů, pekelných koček a ohnivých psů, v jejichž čele letěl jezdec na koni.

Jednou se přihodilo, že majitel panství si usmyslel, že na Dehetníku uspořádá pro své známé hon. Bylo to něco neobvyklého, protože kvůli Divokému lovci se toho dosud nikdo neodvážil, ale snad proto o to více panstvo lákalo.

A tak se jednoho dne stalo, že na Dehetník vyrazili lovci s pánem v čele, doprovázeni smečkou ohařů. Skupina se jen těžko prodírala bujným porostem, když pojednou les potemněl a vzápětí se rozpoutala hrozná bouře. Do křižování blesků a hromobití se začalo ozývat děsivé vytí psů, mňoukání divokých koček, sténání hejmonů a další příšerné zvuky. Pak se náhle objevila smečka neznámých, obrovitých psů, která lovcům zadávila jejich ohaře.

Panstvo už dál na nic nečekalo a pádilo z lesa jako o život. Tak prý Divoký lovec trestal ty, kteří se v jeho rajonu odvážili rušit klid království přírody.

Obdobným způsobem prý Divoký lovec trestal pytláky. Kdo neznal tajemství Dehetníku a chtěl si v něm zapytlačit, zle se mu vedlo! Takový člověk prý pouhý pokus o upytlačení zajíčka či srnky zle odstonal, nedopadl-li hůře.

Divoký lovec se na Dehetníku už dlouho neobjevil, ale kdo ví?

Honitbu lovců v lese na Dehetníku překazila krvelačná smečka psů

Ukryté poklady

Osada stávající při Zeleném Kostelci zažila podle pověsti prudký rozkvět. Záhy tu vzniklo veliké město s přebohatým klášterem. Jeho mniši nashromáždili tolik pokladů, že je v areálu kláštera už neměli kam uložit. Proto se rozhodli, že další poklady zakopají v jeho blízkém okolí. A tak také učinili.

Jedním z míst, které pro tento účel vybrali, byl i nedaleký Bukovec. Zde mniši vykopali velkou jámu a pak najali vozku, který do ní navozil mnoho zlata a stříbra. Když byl s prací hotov, mniši ho z obavy, aby nevyzradil místo, kde je poklad uložen, oslepili, převezli do jednoho pražského kláštera, a v něm ho střežili až do konce jeho dnů.

O pokladech ukrytých na Kostelci se po staletí mezi lidmi vyprávěly úplné legendy. Podle jedné tu jsou zakopány sochy andělů a světců, ulité v životní velikosti ze zlata a stříbra. Tato pověst dolétla k uším knížete Lobkovice, který hned dal pokyn svým lidem, aby po tak bájném pokladu neprodleně pátrali. Hledači dělali co mohli, ale výsledek jejich snažení byl stále žalostný. Už se chtěli smířit s nezdarem a tím i hněvem urozeného pána, když pojednou objevili místo, které naznačovalo, že by je mohlo dovést ke kýžené skrýši. Začali intenzivně kopat a po delší námaze narazili na velkou mramorovou desku, zřejmě zakrývající vchod do podzemního prostoru. Když se pak snažili desku nadzvednou všimli si, že je na ní cosi napsáno. Rychle odstranili zbytky hlíny a pak už jen s úžasem četli: Kletba stihne každého, kdo se dopustí svatokrádeže!

Hledači se zalekli a obrátili se na knížete s žádostí o radu. Ten se na desku přijel podívat, a když se přesvědčil, že jeho lidé nelžou, přikázal zastavit veškeré práce, otvor zasypat a navalit na něj veliký balvan.

Mnohem později tu prý hrobník při kopání nového hrobu narazil na nějaký kovový předmět. Když ono místo očistil, před jeho zraky se objevily bytelné železné dveře. Nešly ale otevřít. Hrobník už chtěl dojít pro sousedy, aby mu pomohli, když si všiml, že je na nich nějaký nápis. A skutečně byl! „Prachzatracené duše! Kdo sem nic nedal, ať odtud ničeho nebere!“ Hrobník se zalekl a dveře s těžkým srdcem opět zasypal. Teprve na smrtelném loži se rodině vyznal, co kdysi zažil. Věc se neututlala a tak se donesla až k vrchnosti. Ta přikázala dveře znovu vykopat a zjistit, co je za nimi. Lidé ale kopali marně - dveře už nikdy nenašli.

Ukryté poklady

Podzemní chodba

Podzemní chodba vedoucí ze Zeleného Kostelce přes borotínský hrad až na bájný Blaník ukrývá podle pověsti ve sklepeních sudy toho nejlepšího českého vína. Prý je sem uložil sám Jan Žižka a víno je připraveno pro blanické rytíře, kteří se sem uchýlí, až v lité bitvě se svatým Václavem v čele vyženou cizáky z naší země. Potom na Kostelci bude kněz sloužit děkovnou mši a rytíři si se svatým Václavem připijí na věčný mír, svornost všech Čechů a trvalý rozkvět naší země.

Podzemní chodba

Ukradený zvon

Zvony, poslové dobrých a zlých zpráv, hrály vždy významnou úlohu a také proto se těšily velké úcty a vážnosti. Lidé z širokého okolí Kostelce zvláště milovali velký zvon, který měl tak nádherný hlas, že mu nebylo rovno.

Když v Táboře dostavěli radniční věž, sháněli pro ni zvon - ovšem ne jen ledajaký. Upnuli se na velký kostelecký zvon, o kterém byli přesvědčeni, že by byl pro ně tím nejlepším. Nejdříve s kosteleckými vyjednávali o jeho koupi, ale když byli rezolutně odmítnuti, rozhodli se, že zvon získají, děj se co děj. A tak se stalo, že zvon jedné noci zmizel z kostelecké věže a ještě za tmy se ocitl na táborské radniční věži.

Když zvoník ráno přišel, aby zvon k velké radosti shromážděných občanů poprvé rozhoupal - strnul! Zvon zmizel! Téměř současně začalo k uším Táboráků doléhat radostné hlaholení onoho zvonu, ale z věže Kostelce. Zpíval ještě krásněji než jindy. Táborští se se smutnou skutečností smiřovali velice těžko a snad i proto vznikla legenda, že zvon přemístila na původní místo sama Panna Maria, které je kostelecký chrám zasvěcen.

Ukradený zvon

Svěcená studánka

Mezi Kamennou a Pejšovou Lhotou je ukryta studánka, které se od nepaměti říká “Svěcená“. To proto, že se od pradávna věřilo v její hojivou a léčivou moc. Lidové podání vycházelo ze staré místní pověsti, podle které od narození slepá dívenka z Kamenné Lhoty si prý v její vodě omyla oči a stal se zázrak. Dívka prohlédla a celá rozradostněná se mohla vrátit domů. Zpráva o jejím zázračném uzdravení se rozlétla do světa a lidé studánku začali považovat za svěcenou a její vodu za zázračnou. Magická síla byla přisuzována i kapradí, které roste u lhotecké studánky. Vyprávělo se, že jednou v roce rozkvete zlatým květem. Je to přesně o půlnoci na den svatého Křtitele a kdo prý se květu zmocní, může pak spatřit poklady zakopané v zemi. Dotykem květu se také rozpadne každý zámek, závora i pouta.